Náročná motorkářská dvouhodinovka v Hodoníně je za námi. Kdysi měkký, až sypký písek je uježděn, upravenou trať starého říčního koryta nejdřív rozjezdila auta, pak dunící čtyřkolky a teprve po nich dostali příležitost motorkáři. A také krásné motorkářky, které jsem z našeho vzdáleného betonového IT ústředí požádal o sepsání jejich příběhu k našemu krátkému videu. Holky, díky!
S číslem #110 je spojena Petra Kasíková #110 z TJ Sokol Maxičky, jedoucí na Husqvarně FC 250. Po dvouhodinovce měla na kontě 13 kol, nejrychlejší okruh dala za 8 minut 46 sekund a tím se probojovala mezi desítku nejlepších pohárových jezdců kategorie E1.
Rozsáhlé písčiny bývalého vojenského cvičiště přírodní památky Pánov, nedaleko Hodonína, velmi blízce připomínající poušť poskytují útočiště mnoha ohroženým druhům rostlin i živočichů. Už při obhlídce trati během závodu čtyřkolek mi tohle místo, kde kudlanky nábožné dávají dobrou noc, naprosto učarovalo.
Přestože jsem na písku nikdy nejela a měla jsem z tohoto typu povrchu trochu respekt, věděla jsem, že tahle jízda bude zážitek a hodlala jsem si ji náležitě užít. Na dvouhodinový závod jsem se těšila a nedočkavě čekala na start. Už během zaváděcího kola jsem přišla na to, že hluboký písek vyžaduje úplně jiný styl jízdy a pozici těla na motorce, než na který jsem zvyklá, což s sebou v mém případě neslo nepříjemnou bolest beder. Další otázkou bylo, jestli během závodu tankovat nebo netankovat, neboť na místních písčinách stroje údajně mívají vyšší spotřebu paliva.
Trať jako taková se mi moc líbila a jízda v písku mě neskutečně bavila. Celé dvě hodiny jsem si se svojí Husqvarnou užívala tu nejhezčí jízdu, jakou jsem doposud zažila. Žádný pád se nekonal a na své poměry jsem se pískem prodírala celkem svižně. Škoda jen, že jsem se na motorce nedokázala lépe složit a bolesti zad mě provázely celý závod. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla natankovat, jelikož na náročné trati nebylo místo, kde by se dalo na chvíli sednout a ulevit si. Benzín by mi býval sice asi vystačil a stihla bych najet o kolo víc, ale na kdyby se nehraje. Budu muset víc cvičit.
Se 13 najetými koly jsem se mezi muži ve třídě pohárových E1 umístila na 8. místě a zvítězila mezi ženami. V průběžném pořadí seriálu zatím vedu v kategorii žen, ve třídě E1 se držím na 6. příčce.
Sečteno podtrženo - závod v Hodoníně, mnohými jezdci označovaný jako takový malý český Dakar, pro mě byl nádherný zážitek a jsem šťastná, že jsem tam mohla být, žít si svůj sen, získat nové zkušenosti a zazávodit si s jezdci toho opravdového slavného Dakaru. Po psychicky náročném závodě ve Vřesové to byl balzám a těch 10 hodin sezení v autě za tenhle zážitek rozhodně stálo.
S 10 ujetými koly slavila průjezd cílem Lucie Machavová #475. Na Offroad Maratony se závodnice známé stáje wemoto.cz jezdí odpoutat od běžné denní rutiny. Sedlá čtyřtaktní 250ku AJP a s nespoutanou energií sobě vlastní shrnula svůj příběh letošního offroadového soupeření:
Na offroad maraton jsem se samozřejmě moc těšila!! Je to takový můj další svět, kam ráda "utíkám" z reálného světa. První závody offroad maratonu jsem okusila před dvěma lety. Krátce po tom, co jsem si koupila svoje první enduro. Měla jsem půl roční zkušenosti, tedy, velmi malé a tehdejší parta mne navrtala do prvního závodu, který byl tehdy na konci března v Šiklově mlýně. Strašně jsem se těšila!! Ale zároveň bála. Poprvé stát s tolika závodníky na startovní čáře, muset projet neznámou tratí, která se mi třeba nebude všude líbit a nesmět nic objíždět, vyhýbat se nebo si jen říct: "ne, touhle zatáčkou nepojedu" :), to bylo prostě nemyslitelné! :D Závod jsem téměř ujela. No... Motorka z něj vyšla s dvakrát zlomenou spojkovou páčkou, utrženou řadičkou a polámanými plasty a já s ošklivě vyvrknutým kotníkem :-[ Jely tehdy tři ženy, takže já získala třetí místo. Třetí místo. A najednou jsem si to opakovala: "třetí místo"...."TŘETÍ... MÍÍÍSTO"... A najednou se mi začal objevovat úsměv na tváři a jakási hrdost na to, že jsem do toho šla!!!! Trvalo pár dní, snad týdnů, než se mi kotník uzdravil a já se poté teprve pustila do opravdového trénování. Tyto závody mě nakoply...!!
Od té doby jsem si na offroad maraton zvykla, na Ondru a další, na závodníky i závodnice a tu báječnou atmosféru, že jsem jezdila závodit téměř každý měsíc. Moc jsem si ty chvíle užívala. Každé závody a přípravu na ně. Pak se nějak přehnaly světem zdravotní problémy, závody se jeden rok zrušily 8-( , teď druhým rokem 8-( , ale naštěstí se situace uklidnila a alespoň od června se dá zase řádit! ;-)
Červnové Milovice byly skvělé. Takový drsnější tříhodinový začátek, kde jsem dojela mezi posledními ženami. Ale určitě nevadí! Druhá byla v pořadí Vřesová. Mimojiné, moje oblíbená lokalita k trénování, kam jezdím často ve volných dnech. Už jen z toho důvodu jsem se tam velmi těšila! Ale.... Počasí na Vřesové bývá rozhodující. Terén je velmi měnivý a pokud jen trochu zaprší, je zle, trať se stává nesjízdnou. A přesně to se také, bohužel, stalo. Několik dní pršelo, pršelo i v noci a pak ráno ... Výsledek již znáte... A přiznávám, že jsem poprvé vzdala. Jezdím strašně ráda. Strašně ráda se učím a poznávám, jsem vděčná za každou radu a pomoc při zdokonalování, při trénování, ale zatím mi nijak moc do chuti nepadlo bláto. Prostě ne. A když jsem viděla kluzká místa tratě, nemělo smysl se pouštět do trápení. Na motorce jsem přišla už k několika zraněním a zlomeninám a mám proto asi o trochu větší respekt k tomuto stroji. Navíc, zůstat zasekaná na prvním výjezdu, túrovat plyn a ještě si motorku zničit, sebe zničit... Prostě ne. Bylo mi smutno, když se odstartovalo a já tam nebyla . Když jsem ale procházela během závodu trať, smutek brzy odešel a nakonec jsem byla ráda. Byly to tedy jediné závody, které jsem úmyslně vzdala. (Další důvod, proč se tréninku bahnu nevyhýbat ).
No a - zatím poslední závody... Hodonín ... Když jsem jela Pánov loni, byl skvělý! Míněno hrozný! Moje první zkušenosti s pískem. Letos jsem už věděla, co mě čeká a tak jsem byla trochu klidnější, možná trochu připravenější a proto opravdu natěšená! Příjemně se jelo až v odpoledních hodinách, což mi vůbec nevadí. Závody byly na dvě hodiny, tedy kratší, počasí se báječně vydařilo, bez deště, ale zároveň nebylo úplně prašno a po projetí zaváděcího kola jsem věděla, že tyhle závody si opravdu užiju!! Trať byla tentokrát krásná! Řekla bych, jedna z nejhezčích. Dlouhá, široká, písek nebyl ani suchý ani mokrý, takže motorku krásně "držel" (pokud jsem ji zrovna nepustila já ), nepocítila jsem žádné záludné nebo nebezpečné úseky, vše bylo přehledné, rychlé a strašně fajn! (Nepočítám úseky s hlubším pískem, kde to se mnou trochu házelo ). Takže ano, přesně takhle to já můžu! Kdyby se takhle jelo pokaždé, bylo by to báječné!! Asi bych měla zmínit, že závody jezdím proto všechno, co nabízí, co mi dávají. Není to proto, že bych byla nějak dobrá a měla na ně. Jezdím, protože mě baví!! Jezdím pro sebe a pro ten svůj pocit, to vnitřní uspokojení a konečné spokojené vyčerpání, pro ten pocit, kdy jedu líp než na tréninku a bojuju sama se sebou. Prostě to zbožňuju. Kdo nejezdí, nepochopí. A ještě lépe, nepochopí ani ti borci, co si jedou suverénně pro první místo. Já si užívám každou cestu na závody, ty zastávky cestou na benzínce na kafe , jiné prostředí, okolí, přírodu, tu atmosféru, všude prostě motorky a fajn lidi a kamarádi . Velmi často se na závodech potkávám s lidmi, kteří jsou fajn, popovídáme, pořešíme motorky a pocity a co jak vidíme, jak "to" dáme nebo nedáme . Tohle je báječné. Sama závodím pod týmem Wemoto.cz, což je obchod s moto doplňky, který vlastní kamarádi motorkáři, kteří mají úžasnou velkou rodinu, kde závodí tátové i děti a je to tak strašně fajn. Takový pravidelný, příjemný doplněk každých závodů. V Hodoníně mi byl konkurentem kamarád Vláďa, se kterým spolu trénujeme (mimojiné, moc fajn člověk) a oporou můj báječný manžel . Tyto závody jsem si tedy fakt užila!! V kategorii ženy byl tentokrát propad oproti prvnímu závodu. Sílu jsem měřila s Péťou Kasíkovou, jako jedinou další závodnicí. A Péťa mi ujela... Takže pro mne krásné druhé místo, další pohárek do sbírky , parádní poježdění, bez nehody, což je nejdůležitější a celkově skvělá sobota!!!
Z každých závodů si přináším zase o trochu více zkušeností a pokory. Netřeba vyhrát za každou cenu. A proč také. Když jsou ostatní zkrátka lepší, ráda jim ruku k lepšímu umístění podám a upřímně přeji . Petra je rychlejší. Tady mám slabinu. Vím. A možná právě tady bych si měla uvědomit, jakým směrem ubírat tréninky dál . I když jsem tak ouškem zaslechla Péťu, jak zmiňuje, že naopak ona nemá moc možnost trénovat endurové tratě, výjezdy a tak , takže tady by šlo něco vytěžit! Pravděpodobně se spojím s Ondrou, aby nějaké pořádné výjezdy v dalších kolech závodů vykopal!! Jen neee do toho, prosím, déšť!!!! ....
Za pár dní se jedou Podbořany. Tak trochu méně známá trať, ale věřím, že bude zase skvělá. Všechno na offroadu je skvělé. Vše, co se týká motorek je skvělé!! A tak opět natěšeně vyčkávám cesty na místo, na kafe na benzínce, na ten krásný praporek naší vlajky, který všechno odstartuje a na další přátelský souboj se ženami, s muži a hlavně - sama se sebou!!
Děkujeme za krásný příběh, za bezprostředně a skvěle vylíčené emoce, které k terénnímu sportu a motorkám patří. Doufám, že se i další motorkářky a čtyřkolkářky přidají k desítkám statečných offroadových jezdců, nejen na domácích, ale třebas i zahraničních závodech.